Vděčnost není obyčejný pocit.
Je to alchymie, která mění strukturu naší duše.
Jakmile si začneme vědomě všímat věcí, událostí a lidí, za které jsme vděčné —
něco se v nás tichounce přeladí.
Začneme víc vidět to, co máme,
a méně to, co nám chybí.
Je to, jako kdyby se naše pozornost pomalu otočila ze tmy k světlu.
Ne popřením bolesti.
Ne útěkem.
Ale jemným přesměrováním na to, co nás skutečně drží nad vodou.
Vděčnost není naivní „pozitivní myšlení“.
Je to vnitřní rozhodnutí zůstat přítomná tomu, co je dobré, i když se svět kolem třese.
A právě v těžkých obdobích — při nemoci dítěte, v osamění, v nejistotě — může být vděčnost jako lucerna, kterou žena nese v dlani.
Neosvětluje celý tunel,
ale dává jeden krok světla.
A jeden krok je někdy všechno, co potřebujeme.
A pak si všimneš, že:
- i když se bojíš, pořád máš nohy, které tě nesou
- i když tě bolí srdce, pořád v něm pulzuje láska
- i když něco končí, některé věci v tvém životě stojí pevně
- i když je tma, stále existují drobné záblesky světla
Vděčnost není protikladem bolesti.
Je léčivým teplem uvnitř ní.
A tak se děje alchymie:
Když se naše oči učí vidět dary, bolest ztrácí tvrdé hrany.
A žena opět najde cestu k sobě.
Vděčnost je hlavním klíčem ke spokojenosti a k tomu, aby se srdce uzdravilo.